Při cestě do kina mi můj doprovod hlásil, že Michal Pěchouček řekl v rozhovoru v minulém Respektu Janu H. Vitvarovi, že dobrý teplý film se pozná podle teplé scény. Můj doprovod dával ruce do ohně za to, český umělec mluvil pouze pravdu. Pokud tuhle mantru přijmu, 3 bude nudnou školní prací – od Toma Tykwera, se kterým Lola běžela o život, se čeká víc. Nerad bych ale mystifikoval: jeho nová věc není úplně teplá, ale teplá je dost k tomu, abychom se o tomhle jejím elementu měli právo bavit. Nutný vstup do děje: pár ve středním věku se spolu – ačkoliv si to otevřeně nepřizná, nikdo to nahlas neřekne – začíná nudit. Už spolu dlouho nespali, tak začnou spát s někým jiným; oba dva se stejným úlisným vědcem.
Tykwer asi chtěl ukázat, jak to vypadá, když čtyřicátníci nevěděj, co dál, když sami sebe obelhávají, bloudí v bludištích vlastní nerozhodnosti, plácají se v tom. Jeho seriózní lidé ve středním věku (on architekt, ona novinářka) se ale chovají jako postpuberťáci – žádné boje sama se sebou, sám se sebou, uvědomění si toho, že asi dělám něco, co není úplně v pořádku, svůj chaos prožívají stejně, jako když vše bylo předtím ok. Není to vtipné (zábavné) ani zamyšlené, ale komické (občas se zastydíte za ně); tenhle efekt je ale nevědomý a nechtěný. Základní teze není rozvíjena, neústí do žádné další. Dostáváme dvě zprávy. 1) zašmodrchat se to může v každém věku, 2) poměrem s někým jiným můžeš restartovat původní vztah. Zcela základní a holá sdělení. Něco jako říkat zřejmé věci a tvárit se přitom, že jsme vymysleli něco nového. 3 je o tom, jak dobít baterky. Že nějaké záběry mohou být v myslích tuzemského publika renesancí československých televizních pořadů ze sedmdesátých let, přestože film běží v Berlíně 2010, taky ničemu nepomáhá. To, jak Tom Tykwer nastiňuje navázání nového erotického kontaktu, nutí ptát se, jestli to někdy sám dělal. Plynutí časem na auto-tune mu jde dobře, což ale není něco, co bych u filmaře ocenil. Michal Pěchouček tvrdí, že poslední dobrý film, kde bylo něco teplé, bylo Zabil jsem svou matku od Xaviera Dolana. Mojí povinností bude spíš doporučit jiný film o trojce. S Michalem Pěchoučkem zůstanu u Xaviera Dolana a ukážu na Imaginární lásky. Pod esejí o Black Swan a Aronofskym na idnes se mě diskutující ptali, co jsem si z filmu odnesl. Pokud by se někdo ptal zde, řekl bych mu, že dogma, že Němci nejsou na první signální příjemní a sympatičtí lidé, asi nebudou předsudky.
.