Jméno Spike Jonze by nemělo být anonymní. Psát tento příspěvek jinam, zmiňoval bych se, že tento pán chodil se zpěvačkou Karen O populární skupiny Yeah Yeah Yeahs. Takhle ale budu apelovat na příznivce filmu Adaptace, aby si vzpomněli, kdo že ho režíroval. Je pravda že to už nějakou dobu zpátky. Mohli jste se nad jeho prací dojímat na letošním FEBIO festu, kde jeden z nejzajímavějších filmů byl jeho; Max a maxipříšerky, z většiny animovaná pohádka podle knížky Where The Wild Things Are, u které se děti smály a dospělí dojetím sebezpytně brečeli. Spike Jonze točí také videa: dříve pro Sonic Youth, Beastie Boys, Becka, R.E.M., Björk, Daft Punk, Chemical Brothers nebo Yeah Yeah Yeahs; dneska pro LCD Soundystem (je fakt, že je to už půl roku staré) nebo Arcade Fire. Oba klipy – poetik Spike Jonze v nich opět ukázal, že aby byl zajímavý, nepotřebuje předražené produkce a efekty – se nám budou hodit ke zmínění interpretů vrchních schůdků žebříčků nejlepších 2010.
Hranice mezi radostí a strachem
Letošní album Arcade Fire The Suburbs do hudebního mainstreamu přineslo kritické přemýšlení o konzumním a roztahovačném majetnickém stylu života dospělých: vzpomínky na místa, kde jsme vyrostli, návrat zpátky, který bolí, protože teď už je tam všechno úplně jinak. Následující obrázky také nedělají nic, než apelují. Kluci na maloměstě (nebo spíš předměstí velkoměsta) spolu válčí a připadá jim to jako velká legrace, je to hra, již mají chlapci rádi. Brzo ale uvidí, že místo, kde žijí, je obsazeno vojáky, kteří probírají jejich domy. Od chlapecké radosti, když si hrají na dospělé válčení, k nezkalenému strachu ještě stále nevinných dětí, co za nic nemůžou. Kdo má tady slzy na krajíčku, nemusí být nutně citlivka, co brečí každou chvíli.
Mejdan ve Factory, vzpomínka na A.W.
Zde se emoce odlehčí a bude party. James Murphy – synonymum pro newyorskou skupinu LCD Soundsystem a velký znalec a příznivec veškerého uměleckého fondu tohoto města – také letos, za svoji kariéru už potřetí, podal důkazy, že v mixu taneční elektroniky a arty kytar je zdaleka nejlepší on. Tato písnička je hodně pro fanoušky Talking Heads – kytarový riff se ksichtí syrově, ale přitom je tak strašně vlídný, zpěv je pokřikováním – Drunk girls get invitations from nations / They got the patience of a million saints -, které vybízí k tanci. Toto video nemohlo stát moc peněz, stačí nápad. Tři lidi: James Murphy, jedna roztomilá Asiatka a nějaký nevzhledný chlápek jsou v uměleckém ateliéru a snaží se pracovat, natočit banální klip, prostě jen stát a zpívat. Ale postavy oblečené do divných bílých sněhulákových převleků jim všechno kazí – strkají do nich, po hlavách jim patlají vajíčka, útočí na ně hasicími přístroji, sváží je k sobě a odpálí ohňostroj konfet. Metaforický náhled na ujetý mejdan. Co by na to asi Andy Warhol. Usmíval by se.