Ještě nikdy nebyl v hudbě pojem oficiální datum vydání tolik zavádějící. Datum, kdy si desku můžete koupit a kdy poslouchat, téměř nikdy není stejné; ve prospěch druhého a k potěšení fanouška, jenž se nemůže dočkat. Interpreti, kteří bývají předmětem aktuálního trendu a sami za sebe moc lidí nezajímají (neděje se, že by to byl Sting – ten má věrné publikum -, spíš okrajové projekty pro blogery sledující určité scény, jež právě jedou), se občas dočkáte toho, že když deska konečně oficiálně vyjde, kapela už je pasé. Internetové úniky – leaky – urychlují už dost nebezpečně rychlou dobu; často nejsou žádným pirátským aktem, ale způsobem marketingu: když se o albu v komunitách mluví před vydáním dobře, je to jenom fajn. Občas se stane – a jsme u pointy téhle glosy -, že se album na internetu objeví ve špatné kvalitě; zvuk je zastřený tam, kde být nemá atd. Z toho pak nemá radost vůbec nikdo – posluchači odepisují alba, než slyší plnohodnotné verze; ještě nedávno to bylo občas, teď jako by se to obracelo. To už radši budeme poslušně čekat na oficiální termín. Co s lo-fi verzemi popových desek atd.
Blog | Benjamin Slavík