Dělat si legraci z nových White Lies – britské kapely, co před dvěma lety debutovala s deskou o smrti; kapely se zvukem jako stadiónoví wannabe Killers, co si hrají s ostatky po Joy Division za touhy být tak muzikální a rozšafní jako Muse – by mohlo být efektní, ale nedostali bychom se dál než ke kritice jedné ambiciózní desky, která pokoří spoustu žebříčků a v březnu vyprodá Lucerna Music Bar. Současná konotace britské scény provokuje k širším a více věcí objímajícím úvahám.
Dvě notoricky známá fakta. První: britská scéna miluje britský rock a miluje kapely, které mohou milovat davy; jejich média neustále podporují a iniciují vznik nových nejlepších kapel na světě, nových The Beatles, Rolling Stones. Druhé: před rokem se rozpadli Oasis a místní scéna přišla o kapelu velkých koncertů a refrénů; a žádná další podobná, jež by mohla ukojit choutky velkých pódií, není na obzoru. Nostalgie je tedy logickou pointou a hnacím motorem ostrovního hudebního showbusinessu.
Produkování stále nových kapel je věc rozběhnutého stroje – krom White Lies v posledních letech emoce a zájem vzbuzovali Glasvegas nebo Big Pink. Když se tím vším trpělivě proposloucháte, můžete se přes lehce rozdílné zvukové preference dostat k jednomu společnému jmenovateli, k pompéznosti, obrovské ambici být velký, být největší, hrát tak, aby to dojímalo davy. Tato tendence je logická a byla vždy přítomná. Zajímavé je ale to, jak se vše najednou zrychluje. Jak kapely začínají na pilu tlačit debuty, nejpozději druhými alby – bojí se, že by mohlo být pozdě, tak chtějí svého dosáhnout nejpozději hned, cítíte jejich strach, že jim něco uteče. Námitka zní, že každý by měl do určitého stádia dozrát, dojít do stavu, kdy opulentní hymny jsou výrazem přirozenosti (tento umělecký výraz je totiž vždy výrazem toho, že jste v jistých ohledech dál, reprezentuje dospělost, jiné hudební hodnoty, než je rock’n’roll). Nechci sahat nikomu do svědomí, ale White Lies – u kterých tenhle sloupek začínal – asociují něco opačného; stejně jako pilotní singl nových Glasvegas.
Až koncem ledna vyjde nová deska Liama Gallaghera (toho většího burana z bratrské dvojky Oasis), všichni budou spokojení. Říká se tomu znouzectnost.