Reklama
 
Blog | Benjamin Slavík

Creepy Teepee bedekr (1)

Toro Y Moi, Former Ghosts, Vivian Girls, Clues. Česko od 15. do 18. července čeká druhý díl Creepy Teepee trendsetterského festivalu alternativní scény v Kutné Hoře. Akce, o které nejde nepsat mile.

Není rozdíl sledovat většinu českých festů intenzivně a jen tak po očku. Není rozdíl, jestli si na ně zajedete jednou nebo čtyřikrát po sobě. Vždycky se vracíte s tím samým (pozitivním, nebo negativním). Dramaturgové rok za rokem strkají svou dramaturgii do kopírek. Na letiště vozí velká jména nahrávající pořád stejná alba (a doplňují je deseti z patnácti českých kapel, které letos vydaly novou desku). Není to ale jediná varianta, jak trávit v outdoor prostředí čas s živou hudbou. Můžete si dát pravý opak. Creepy Teepee proběhne podruhé na nádvoří Jezuitské koleje v Kutné Hoře s kapelami, co jsou aktuální. To by ale možná bylo málo. Přijedete tam a před očima budete mít trendy, o kterých mluví zatím jenom blogeři: reinkarnace synth-popu (temného, ne lehko prodejného); scéna snivé elektroniky chillwave (vybíráte-li si hudbu k poslouchání dle ročních období, mohli by se vám třeba Toro Y Moi nebo Memoryhouse hodit); různé variace na umělecký hluk. Labely jako Sub Pop, In The Red, Car Park Records, Dead Ocens, Woodsist nebo Not Not Fun sledovači nezávislé scény znají. Úplně zkrátka nepřišla česká scéna. Zabookovaná byla skupina My Dead Cat, co na sebe vedle zahraničních jmen nemile upozorní; na skupiny, co by to samé udělaly mile, bylo zapomenuto. Cíl není udělat pro tuzemsko exkluzivní festival, ale akci, co by vedle jiných evropských nebo amerických festivalů nezávislé scény nedělala ostudu. Koncepci má na triku promotérská skupina am180collective, která přes rok vozí podobně relevantní jména pražskému publiku do malých klubů (a bohužel má v plánu s tím na nějakou dobu přestat, protože lidí chodí na akce čím dál méně). Jeden promotér Jakub Hošek v jednom rozhovoru řekl: „Chtěli jsme fakt čerstvý jména: nabídnout lidem takovýho průvodce, co se na scéně děje právě teď.“ Druhý Štěpán Bolf v druhém rozhovoru uznal, že jejich festival nebude pro všecny – „Lidi, který pojedou na Trutnov a tam si nechaj naservírovat jistoty, který dobře znají, asi náš fest nezaujme. To nás moc netrápí. Limitovanej je už místem, kde se koná. Nádvoří jezuitský koleje nepojme víc než 3 000 lidí.“ Akci zaštiťuje GASK (Galerie středočeského kraje), organizace s metou prezentovat progresivní umění ve všech jeho oblastech. Line-up je různorodý, ale má své spojnice (nejen v teď a tady trendech). Všechno, co tam uvidíte, je nové. Ještě to nikdo nestihl okoukat.

Kapely druhého ročníku festivalu Creepy Teepee jsou zajímavé samy od sebe. Tolik, že si můžeme dovolit trojdílný seriál jejich představení. Dneska kytarovky (a jedna výjimka).

Reklama

Vivian Girls (US; In The The Red)

V jejich zaškatulkování byste se mohli seknout. Sledujte následující vodítka. Brooklynská kapela žen (chcete-li dívek). Nejsou zrovna modelkami: spíše baculky (krom jedné). Hrají hodně nahlas a hodně ve svých kraťoučkých skladbách křičí. Asociace může být jasná. Riot grrls – ženy v punkových kapelách dožadující se svých práv, jež nechápou jako možnost vařit a vytírat podlahu. Vivian Girls ale nemají nic společného s minulou větou. Nejsou politické ani jinak angažované, jsou v kladném smyslu obyčejné. Jejich křik nezvýrazňuje názor, leč emoci, co může mít každý. „You are my guy“ může skandovat každá čtenářka tohoto blogu. Zastupují pop, jehož poslech vede k ohluchnutí. Jejich dvě alba se poslouchají sama (stačí si na ně vyhradit hoďku času). První je uskřípané; u druhého je znát, že si už skupina mohla dovolit studio; skladby prvního jsou přímější, druhé je má klikatější. Začínaly v DIY komunitě hraním coverů – společně s Woods nebo Crystal Stilts, interprety, které úspěch na alternativní scéně neminul – a letos byly jméno akce All Tommorow’s Parties, jediného světového festivalu, na kterém je prestižní si zahrát. Čekejte sehranost: jsou spolu už tři roky. Čekejte nářez: ty tři roky jsou spolu pod vlivem interpretů, jež v nějaké ze svých etap bydleli v garáži: Sonic Youth, Jay Reatard, The King Khan & BBQ. Čekejte melodie: krom jmenovaných mají naposlouchaný starý pop producenta Phila Spectora jako The Ronettes, což nepopírají ani v PR, ani ve svých písničkách. Až vás přetáhnou na svoji stranu, koukněte se po Dum Dum Girls (jejich letošní propracovanější verze).

Silk Flowers (US; Captured Tracks)

Jejich zařazení je příklad, jak by se měl promotér snažit ukazovátkem poukazovat na trendy, co jsou rozběhnuté, ale ještě je nezná a nenapodobuje každý. Synth-pop v jeho temné verzi. Jsme blíže starým New Order než popové pohodě k tanci a poslechu a snadnému prodeji hitparádám (opak ke komercí přijatým La Roux nebo Little Boots). Vžijete-li se do nich, budete si možná připadat jako dekadenti jedoucí životní linku zoufalosti. Silné pilule se neobávejte: rychle se z toho vyspíte; je to jenom jako, je to jen stylizace. Silk Flowers jsou ryba jednoho hodně velkého rybníka. Abyste dostali její šéfy, museli byste se potkat s Cold Cave.

Clues (CAN; Constellation Records)

Kapela, co si vybírá místa, kde zahraje, a velké kluby to nejsou (jezuitská kolej by jí mohla vyhovovat). Kanadská scéna je jedna z těch – přestože se stále neomluvila za import Alanis Morissette nebo Céline Dion -, kterou má smysl dlouhodobě sledovat. Její klubové plakátové tváře se k nám jezdí ochotně předvádět. Po dvou číslech houslisty Owena Palletta, Caribou (koumáka, který neví, jestli se rozhodnout pro elektroniku nebo písničky) nebo hvězd regionu Wolf Parade, budou Clues dalším plnohodnotným pokračováním série. Jedna ze skupin festivalu, jež může jít s dalšími alby nahoru. Budou hrát svoji jedinou desku, co vyšla loni (natočili ji ve studiu člena Arcade Fire a hodně se piplali s aranžemi, což není ani pro návštěvníky jejich koncertu přebytečná informace). Písničky skákající od minimalismu do opulentních konstrukcí. Od údernosti do barokního popu (klenutého a účelně vybarveného). Kytara se jenom tak na oko pere s klávesami. Občas experimentují, občas si dají skladbu jednoduchou jako příklad, kolik je jedna na druhou; v tomhle ohledu jsou zastánci rovnováhy. Spousta nápěvů. Syrově, ale tak, aby to za uši netahalo. Spíše, než že by se poslouchalo, se s nimi tancuje.

Male Bonding (UK; Sub Pop)

Anglická kytarovka, co zní jako americká kytarovka z konce 80s, když hráli třeba Beat Happening nebo jiné kapely, co poslouchala Nirvana a její fellas. Lze mít proti nim připomínky. Energicky odeřvaných primitivních písniček jste slyšeli stovky (a desítky mnohem lepších). Garážový zvuk jakoby nahraný na magneťák dneska sám za sebe nevytrhne ani milovníky stylu; je to rok dva, co se s takovýma kapelama vysypal pytel, a proto si dále vybíráme a čím déle je ten pytel vysypaný, tím méně nových kapel přichází vhod: vše se jednou omrzí a každá nová kapela je většinou o trošku horší než ta předchozí. Male Bonding s letošním debutem nakráčeli do kontextu zmlsanosti svého potenciálního publika. Je tu ale pár důvodů, proč je mít rád. Jejich hlavní klad. Jsou kapela, co zná svoje možnosti. Kdyby si dávali samé tří-a-delší-minutovky, při nízké koncentraci jejich nápadů byste asi pošli nudou. Jak se pohybují mezi minutou dvěma, je to akorát. A další: vydává je label Sub Pop, jehož kapely, přestože jsou reklamou konvenčních zvukových i kompozičních vzorců indie, mají vždycky jasně identifikovatelné charisma. Jenom „vydává je label Sub Pop“ znamená nejlepší doporučení. A dá se to ještě umocnit tím, že se s nima tahle firma spojuje už od jejich první desky (ona si většinou počká, až skupina ukáže, co umí, a až potom posílá smlouvy). K dorovnání je třeba přihodit trošku černé barvy: horší album Sub Popu jsem letos neslyšel.

My Dead Cat (CZ)

Kdyby to nebyla jediná česká kapela v line-upu, nemělo by smysl je zmiňovat. Hrají na kytary jako kdekdo. Zpívají jako kdekdo. Jedno upozornění: nejsou zrcadlem kvality české klubové scény. To jsou třeba dné nebo TABLE, kteří zde nehrají.

Air Waves (US; Underwater Peoples Recs)

Ukojí chuť po soft kapele. Jsem ale skeptik. Obávám se přesycení a následných nevolností.