Thurston Moore (znáte ho z extrémně vlivné kapely Sonic Youth) je jeden z mála padesátníků na scéně – vedle třeba Nicka Cavea -, se kterými má smysl se stále zahazovat. Nevydávají sice nejlepší alba svých diskografií, ale pořád má posluchač pocit, že to ještě nevzdali. Pořád hledají nóvum: nové zvuky, nové způsoby sebevyjádření, nové realizace. Thurston Moore je v podstatě věřící člověk – modlí se za věčný experiment a jako hudebník dle něj celý život žije; vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna hraje písňový indierock, lepí na sebe abstraktní noisové ruchy, nebo je třeba akustický… Nejde nutně o hudbu, co vám musí urvat uši, ale o přístup k čemukoliv. Je naprostým opakem všech rutinérů, co opakují jeden koncept jenom proto, že je stále někdo – fanoušek v rámci stádního chování – ochoten za to platit.
Poslední desky Sonic Youth jsou vlastně takový zápas. Thurston Moore totiž nevěří pouze v onen experiment, ale touží po geniální popové nahrávce, která jím bude zprzněná; nejblíže se dostal v roce 2006 s albem Rather Ripped. Svojí novou sólovou desku správně pojmenoval Demolished Thoughts. Je to album, na kterém není krásný pouze jeho obal. Ve studiu byly akustické kytary, smyčce, mandolíny a hlavní reklamní agent eklektického folku, blonďatý, stále nedospělý chlapec Beck. Je to ten typ desky, na které dost nového uslyšíte až po desátém přehrání. Ale není to ten typ desky, kterou je nutné slyšet hned desetkrát, aby vám něco dala. Několik prvních dojmů: a) důležitý není produkt, ale přístup, kterým ten produkt vzniká, b) tím, že zkusil folkovou desku, se nevzdal toho, proč ho miluje experimentální alternativa, c) odhalil sebe jako archeologa, d) odhalil sebe jako songwritera, e) je to zatraceně cool.