Dialog mladých a starých je vždycky zajímavý – potkávají se dva rozdílné pohledy na hudbu i na svět; každý přemýšlí samostatně. Škoda, že ho pop poslední dobou často ve svých nabídkách nemá (že se muzikanti vzájemně poplácají po zádech zahostováním si v tracích toho druhého, nebudeme brát jako formu mezigenerační výměny názorů). Nejen proto je hodně zajímavá albová kolaborace miláčků jednotlivých dekád. Jamie xx má kapelu The xx, které se před rokem a půl za zenového ticha povedlo nadefinovat formu aktuální introvertní emoce a sklidit za to potlesk, kterým se holduje největším hvězdám. Gil Scott-Heron je tady dlouho. Na apríla bude slavit šedesát dva let. Nejlepší alba – mluvené slovo nebo soul, ze kterého cítíte cigára za minimalistického syrového hudebního doprovodu – natočil mezi 1970 a 1974. Dneska platí, že chytřejší mladí, zamilovaní do ideálů revoluce, mají na tričkách jeho fotku s nápisem jména jednoho z jeho singlů The Revolution Will Not Be Televised; hloupější naivové potom jedou v symbolu turistického textilu Che Guevarovi… Před více než rokem Heron vydal svoje třinácté album I’m New Here; první po šestnácti letech. Média a kritici všech názorů mu unisono tleskali.
Zrovna nad touto deskou se dva věkem vdálení muzikanti sešli. Resp. do studia si ho vzal ten mladší, kterého baví nejaktuálnější klubový žánr současnosti – dubstep – s tím, že svým vrstevníkům ukáže tvorbu staršího pána, na kterém vyrůstal, a vrstevníkům toho staršího zase, že současné trendy by se k rozšíření obzorů mohly hodit i jim. Jamie xx se vůbec nestyděl – s Heronovými tracky na desce We’re New Here si dělal, co chtěl. U originálů jde hlavně o to, co se na nich chraplavým tónem povídá – nové verze sunou hlas do pozadí a dělají místo pro pomalu se táhnoucí beaty. Není to ale ten přístup, že remixér dodá do skladby beat a je hotov. Jamie písně od začátku do konce předělal – vzniklo tak něco úplně nového. Dubstepový fan by deskou neměl pohrdnout: je to totiž možná první deska tohoto stylu, kde slyšíte mladou elektroniku a starý hlas. Souboj jemného a toho, co bylo opracováno šmirglem. Prozradím vám největší smysl tohoto projektu. I’m New Here nebylo nic moc; mělo potenciál, ale působilo jako polotovar, jako guláš z Tesca… We’re New Here nezapomíná na nic dobrého z originálu a přidává