Nejprve je poslouchali alternativci v nemalém počtu: chtěli za ně pokládat své cenné životy. Sunshine byli to nejhezčí v jejich výkladních skříních (deska Velvet Suicide charakterizující tuto etapu patří k nejlepšímu, co český interpret po revoluci stvořil; popisky k ní klidně mohou mluvit o The Cure, co jsou temní i crazy a stačí jim cca tři akordy). Pak byli drahokamem rádoby elitářských snobů pražské scény (deska Moonshower and Razorblades charakterizující tuto etapu také patří k tomu nejlepšímu, co český interpret po revoluci stvořil; popisky k ní klidně mohou mluvit o crazy a dark syntetickém koláči ze Sonic Youth, Suicide, Depeche Mode, Joy Division, Echo and Bunnymen, The Cure). Tehdy se také chovali úměrně svému publiku: jako rádoby elitářští snobi. Pak – to platilo pro poslední dvě alba – chtěli povídat o nejnovějších blogerských trendech širokému publiku vlídným tónem vlídných pánů a chlapců: ať to chápe a dělá to dobře co nejvíce lidem s lístkem na Rock For People. Teď jim chtějí ukázat svoje nitro, duši, myšlenkový a zvukový začátek všeho… To, že se Sunshine během sedmi desek stali z minoritního mainstreamovým, není pozoruhodné, to se děje kdekomu. Neměnili se ale tolik Sunshine, jako ti pod pódiem koncertů Sunshine.
Normou kvůli neschopnosti jiných
Problém, štěstí a hlavní nejvíce viditelný význam Sunshine: pražská kytarová (roxy) scéna milující ostrovní pop/rock nikdy českým indie kids nevydala relevantní kapelu, co by nebyla kopírkou od slídivých šprtů. V posledních letech se Sunshine – po táborských a amerických etapách – stali měřítkem, normou a vzorem pro tuzemské a metropolitní snaživce. Lepší než Sunshine / Horší než Sunshine / Dobré jako Sunshine… Když jste tuto hudbu chtěli reflektovat respektem k lokálnímu kontextu, nešlo o nich říct špatné slovo; krom nich nikde nic (např. Fake Tapes a Prostitutes a Charlie Straight, chlouba Třince, jsou nic). Ale žijeme v době, kdy „na Čechy dobrý“ už není alibi pro nízkou invenci; už vůbec ne pro kapelu, která si do životopisu píše „hrajeme a hráli sme americká a japonská turné; měli jsme smlouvu s americkým labelem a refrény nám psala známá hitmakerka Linda Perry“. V téhle rovině se Sunshine v posledních letech mění z nádherného krasavce v občas klopýtající ošklivé káčátko. Asi bych měl tenhle odstavec dokončit dopsáním příběhu. Tahle pražská (roxy) scéna definitivně umřela nedávným rozlučkovým koncertem Southpaw. Všichni spí a v jejich nudných plagiátorských odkazech nikdo nepokračuje. Z Karmagedonnu vyčteme a vysposloucháme, že Sunshine nebudou její poslední hrdinové. Oni na tu scénu vlastně nikdy nepatřili. Kontextem popsaným v tomto odstavci na ní byli dosazeni. Teď je jejich výlučnost konečně jasná a zřejmá. Hvězdy nikoho, co mohou vyprodan Lucerna Music Bar nebo Roxy.
Stajler je upřímnej
Není podstatné, o kolik je nová deska lepší než ty dvě před ní (stačí, že je…). Zábavnější je, že se v ní dá – s čímž jsem už začal v minulém odstavci – číst jako ve slabikáři. Tendence uvažování kapely jsou – hlavně v kontrastu s posledními dvěma alby – krystalicky čisté. Vysvětlím. Dreamer a MGKK Telepathy (ony dvě předchozí) chtěly být zástěrkou pro party cílovky 16-20 (23). Jejich DJi je přes čtyřicet. Tohle respektujete v konstelaci, kdy starej-mladej pro vás není trapnej, protože přes růžové klapky nevidí, že mu ujel vlak a pokud to vidí, tak ho chce za každou cenu doběhnout. Kay tancoval na téhle hraně – a pozvolna se začínal vlnit na té straně, kde nechce být nikdo. + Takovému flirtu s trendy není namístě říkat „ je dobré, že jsou v kontaktu s módním zvukem UK & US klubů“, ale spíše „jejich infiltrace světového tady a teď nemohou být nudnější, povrchnější a lascivnější a proto za ně nebudeme děkovat“. Novými písničkami Kay přiznává, že stárne a nechce s tím bojovat; jsou to nostalgické oltářky pro Cure a Interpol. Autor tohoto textu má radost, že Sunshine zase chtějí dělat hudbu (a ne kolem ní a jejích beatů jenom hopsat). Kay se přestal točit za každým novým zvukem a nahrál desku hudby, kterou má opravdu a dlouhodobě rád (všechna inspirativní post-punková jména najdete v první části článku). Nedokážu si představit, a) co lepšího mohl v současnosti udělat, b) co upřímnějšího mohl v současnosti udělat. Přestože jsou Sunshine kapela čtyř lidí, je Karmageddon – ač by to Kay popřeů – nejvíce buriánkovská deska jejich diskografie. Fanynky, věřte, že je jeho a o něm. Což je jeden z faktů, co jí dělá zajímavou.
Tupá radost. Nebo?
Nudné klišé platí: návrat ke kořenům. Platí ještě jedna věc: nastoupení jediné možné cesty, na které může Kay další roky vesele klusat. Otázka dne zní: je to dost cool a hlavně userfriendly pro nevybouřené kids, kterým Sunshine plní první řady pódií? Pošle je Kay k Disintegration, Pornography a jiným deskám Cure? Největším nepřítelem a problémem není klesající hudební invence, ale produkující Dušan Neuwerth (pán, který opakovaně prokázal, že hlučný indie rock nahrát neumí). Nové písničky se na mě netvářily, že by chtěly být popové, viděl jsem jejich kousavé škleby. Ale nemají nic zkaženého, škrábavého. Kdyby měly, mluvil bych o skvělém návratu ke kořenům. Takhle to vidím jako milou edukativní lekci a sympatické vyčištění mysli. Asi si vyberte sami ze dvou závěrů: radost v rozkošně otupělém pocitu nebo b-strany staré Victoria Secreat Blackmail. Kvůli tracku Seven Sins, Seven Signs bych si ještě zašel na jejich koncert. Řekl bych, že další jejich oblíbenci Bloc Party by takový track teď rádi měli sami pro sebe.