Tak, jak to nastavila logika posledních let, se nemůže stát, že by jeden z nejadorovanějších muzikantů posledních let, Bradford Cox, nic nevydal; buď sólo jako Atlas Sound, nebo v kapele Deerhunter. Když někdo dělá hudbu, co se tváří, že je reflexí psychických nerovností a je nemocný marfanovým syndromem, těžko mezi ním a jeho písničkami nepátrat po společných prvcích. Cox si alternativní scénu získal jako zoufalec, co zřejmě bude trpět epilepsií a nikdy se nedostane tam, kde tomu říkáme normální. Loni na podzim sladce melancholicky zazpíval to, co každý ví – „no one wants to die alone“ a nastartoval diskuze, jestli jako racionální a s nadějí na lepší cokoliv zvládne být stejně atraktivní, jako když byl down. Tento týden na net utekla nová deska, na které je zatím nejchladnější, nejodtažitější; plný pocitů, ale stojící za plexisklem, a když o nich mluví, má profesionálně nečitelnou mimiku. Čtvrtá deska Deerhunter, u které by sedělo, kdyby k ní vzniklo pár černobílých klipů, Bradford Cox ve verzi zavřené knihy. Konečně se bude hodit psát eseje nejen o něm, ale jeho kapele; jejích písničkách, jejím zvuku, o tom, jak si hraje s tím, co nabízí studio.
Text co jste dočetli, je jenom reklama na následující video.