S hudbou z komerčních hitparád (například Billboard nebo UK Charts) je čím dál komplikovanější pořízení. Co s ní vůbec dělat. Pokud rádi obdivujete technickou vycizelovanost, čistotu, striktní dodržování melodických a zvukových norem dle konzervativních tabulek, neměli byste mít problém, okamžitě se z vás stává prase v žitě, úžasně si rochníte. Dostáváte samé produkty, kterým se nedá nic vyčítat (na rozdíl od mladých kapel: které hrají falešně, zpívají mimo a tak). Často jste pobaveni, ale jen na krátkou dobu: popěvky si sice zpíváte, ale dlouho vám to nevydrží, jeden song střídá třetí, za chvíli je tady pátý. Nic není myšleno negativně, vše je v pořádku, je to věc systému, který pracuje na bázi nulového riskování a stoprocentních jistot.
Pokud ale chcete interpreta, který nastavené normy respektuje, neponižuje je a ještě k tomu je kreativní (snaží se vymyslet něco čerstvého nebo dokonce nového), musíte hledat. Strávíte tak spousty času a za každý ročník objevíte dvě, tři až pět nahrávek. Letošní hrdí jsou například Broken Bells nebo Gorillaz. (Aby se ale mainstream zbytečně necítil uražen: občas se stane, že dlouhodobě respektovaný umělec alternativní scény se mezi komerčně úspěšnou smetánku vetře a masu svými vizemi obohacuje a kultivuje; letos si tuto hru rozhodli zahrát kytarovka The National a multiinstrumentalista Sufjan Stevens).
Předchozí odstavce nenadávaly, ale nastínily realitu, další doporučí další aktuální umělce, jež jí dokáží bořit, infikovat něčím vlastním a současně být její součástí. Právě podobná jména jsou pro hudební scénu důležitá. Neschovávají se v minoritách, kde jsou kvality plné sklady, ale také se nepodřizují konzumnímu businesu.
Minulé pondělí vyšla sólová deska Cee-Lo Greena, rozesmátého tlustého černého pána ze skupiny Gnarls Barkley. Sháníte-li se po novém r’n’b a soulu – zn.: s nadhledem a chytlavými háčky – můžete své prohrabávání se jinými písničkami ukončit. Kdyby česká rádia měla oči otevřené a uši nezanesené špínou, už byste o jeho albu Lady Killer museli vědět. Fuck You zpívá roztomile, hravě, tak, že se nikdo nemůže cítit uražen; leckdo naopak poctěn.
Ale učitelem v tom, jak mainstreamový systém lehce podfouknout, je za rok 2010 už opakovaně Kanye West; těžko ho nějak zařadit: na US hip-hop moc sofistikovaný, na sofistikovaný pop moc hiphopový. Na svojí páté desce opět vymyslel, jak si hrát se styly, škatulkami tak, aby byl mase srozumitelný a dalo se v něm hledat a nacházet; k popu přistupuje jako k uměleckému tvaru, pořád ho více nafukuje, ale nikdy jeho velkolepý epický balónek nepraskne. Jeho nové písničky nejsou vtipné jenom kvůli veršům: no drugs for me / religion and pussy is all i need. Příznivci jeho raných alb ho možná zase vezmou zpět.
Deska My Beautiful Dark Twisted Fantasy vyjde příští týden, zaslouží si dlouhé rozbory a určitě je dostane. Poslední dva měsíce vedl originální promo: skoro každý týden na jeho webu byla ke stažení nová skvělá skladba (k hlavnímu singlu nenatočil obyčejný klip, ale krátký film). Nyní víme, že ono originální promo bylo vedeno k originálnímu albu. Další informace a teze budou následovat.