Před rokem jsem v Respektu jak naivka apeloval na spravedlnost. Jestli měla existovat, tak museli Mercury dostat The Horrors: ne za až komiksovou stylizaci, ale za album Primary Colours, protože intenzitou obsahu i formy se dostali tam, kde žádná anglická kytarovka dlouho nebyla. Smála se ale raperka Speeche Debelle. Kvůli skvělému albu, co se vůbec neprodávalo. Nakonec šlo říci, že je to oukej. Vysvětlím proč. Nevyhrála kapela posouvající žánr, ale bylo upozorněno na album, kterého si všímala jen menšina. Před rokem jsem v Respektu dělal ještě jedno. Bil jsem se za Mercury Prize jako jednu z mála anglo-amerických cen, keré o něčem vypovídají; protipól Grammy a Brit Awards, za kterými se blyští jenom showbiz. To už teď nedělám. Existence cen jako Mercury Prize (v Kanadě mají Polarize Prize pro stabilně silnou místní scénu) má smysl, jen když na něco poukazují, jen když něco vystihnou (může nastínit trend, může upozornit na zajímavé, co jinak zapadne a už se nevynoří). Jen když omezují populismus, jen když se dají prohlásit za nezávislé. Nezávislost je zde myšlena v uvozovkách: vše, co si získá větší zájem – o Mercury nadšeně diskutují nejen britská média – se dostává pod tlak různých elementů, jejichž zájmem jsou peníze. Ale že by si komise nemohla dělat svoje, letos problémem nebude. Koukal jsem do letošních nominací a cena v popsaných kladech za minulost letos musí selhat. Favorit jsou The xx (autoři jemné popové klaustrofobie, jež bavila posluchače a kritiky), ale favorit – jak to máme odzkoušené časem – nikdy nevyhrává. Ne že by poslech dalších nominovaných alb nebyl fajn. Ale taky by šlo vzít x jiných alb a vyměnit jim místa. Letošní Mercury Prize osobitost neřeší. Dalo by se říct, že jsou zrcadlem nudné a stále nudnější britské scény. Tak špatně na tom ale v Anglii zatím nejsou. Nebudu sestavovat alternativní nominace, ale These New Puritans se letos dostali do podobné situace jako loni The Horrors (jenom s taneční hudbou a přidruženým).
Je taky argument, podle kterého se vlastně nic nového neděje (v članku pro aktuálně.cz ho zkusil rozepsat publicista Karel Veselý). Zajímavé body. Mercury Prize sice před osmnácti lety začala, aby se v létě – kdy nikdo moc nic nekupuje – zvedly tržby. Cena prezentovaná jako alternativa ale zašťituje komerční společnost Barclaycard. To nejsou body, jež by se zastáncům ceny jako jiného pohledu na honorování umělců hodily. Ale stačí se podívat na to nejdůležitější – rok od roku oceňované desky. Nahrávky, co si jako špičku stylu dáte i dneska. Skoro vždycky nahrávky, co prstem upozorňují na trend na hraně alternativy a něčeho masovějšího (ale úplný mainstream zase ne). Screamadelica od Primal Scream, Dummy od Portishead, A Little Deeper od Ms. Dynamite, Boy In da Corner od Dizzeeho Rascala. Letos to bude buď milý a pruměrný indiepop v jednom (Foals nebo Wild Beasts; je úplně jedno, kdo z nich se šťastně zazubí), nebo se upozorní, že pán v letech Paul Weller točí zase solidní desky, nebo že Dizzee Rascal, který přeběhl z undergroundu do mainstreamu, pořád netočí špatné. Další scénáře nejsou také nic moc. Písničkářka Laura Marling – jak jsme psali v Živlu – je fajn, když si prohlížíte její fotky za podkresu její hudby. Corin Bae Rae není fajn vůbec, a že jí umřel manžel, by na ocenění stačit nemělo. Apelujme na spravedlnost a cenu pro The xx – jedinou nominovanou desku co by zasloužila 10/10.