(Fér bude na začátku říct, že autor nesnáší kapelu Pink Floyd, když v ní nebyl Syd Barrett, a že když někdo na kytaru dle učebnic správně zahraje to muzikologicky nejtěžší, nepovažuje to za dokonalost, ale spíš za masturbaci.)
Poslední album amerických The Flaming Lips je něco jako do detailu vymazlená garáž – tenhle termín je funkčně charakterizující protimluv: tvrdé, syrové zvuky, co jsou vypiplané, do detailu naprogramované. Jejich koncert na polském OFF Festivalu minulý týden byla hollywoodská show vidláků z Oklahomy (vždycky byli periferní burani a vždycky se jim za to umělecký New York smál nebo se na ně aspoň díval skrz prsty; nikdy to nebrali jako urážku, těžili z toho). Možná není důvod se divit nad paradoxem charakteru alba a koncertu. Stačilo mrknout na YouTube a bylo by.
Na plátně blikají projekce, na pódium se valí obří nafouknutý balón – v něm skotačí zpěvák, frontman, kašpárek Wayne Coyne -, kolem desítky velkých nafouknutých barevných balónků, ve vzduchu konfety. Na krajích pódia v oranžovém oháknuté sparing teamy najatých tanečníků; muzikanti juchají, jako by právě slavili svoje páté narozeniny. Pink Floyd, kdyby to nebyli tak vážní a velkým uměním zakomplexovaní a bohatí pánové. Hele, tady asi nejde o hudbu. Cirkus (kdybych na to koukal pozitivně, asi bych mluvil o popartu) jako intro koncertu trvá dvacet minut. Když začnou hrát písničky a zpěvák vyleze z balónu, taky nejde o hudbu. Všechno musí být mega, všechno musí být protažené do světa fantazie. Na té poslední desce mají textově jednu hodně hravou písničku: zpívají, jakými všemi zvířaty by mohla žena být: žábou, opicí, netopýrem, medvědem; mezi to se vetře helikoptéra, tornádo atd. Bubeník nebubnuje, leč imituje zvěř a po publiku chce to samé. Někdo tomu říká vzácná interakce s publikem na velkém koncertě. Někdo skvělý způsob likvidace hudby. Diváci své Flaming Lips milují. Jako Hitlerem zhypnotizované Německo zvedají prsty na poctu míru. „Víra v něj vyřeší válku v Iráku,“ říká zpěvák/kašpárek. Už to nevypadá na Pink Floyd, kdyby to nebyli tak vážní a velkým uměním zakomplexovaní a bohatí pánové; připojili se U2. Autor téhle glosy usnul do své noční můry.
Celé to byla jen věc ega. Bujícího, divokého, nezvladatelného, které vytlačilo vlastní kontrolu nad sebou.
Nudilo to i lidi běžně milující efektní show.
Ale jinak hráli fakt skvěle.