Budeme vzpomínat. Před necelými deseti lety hudební scéna žila v kolektivní radosti, že kapel minimalistických kytar (dalekých FM rock’n’rollu Foo Fighters, kde nejdůležitější je být správně potetovaný) je více než pár; spokojenost s tím, že jsou zase drzouni, co znají Clash, Velvet Underground, Fall, Joy Division, Television atd. a po elektronických létech to někoho zajímá. Mile uznalé recenze – základ každé byl ve velkých slovech o nové rock’n’rollové krvi – se psaly na debuty Libertines, Yeah Yeah Yeahs, Interpol, Franz Ferdinand, Razorlight, Kings Of Leon (guma téhle množiny by šla šponovat ještě přes další tři čtyři řádky). Před necelými pěti lety hudební scéna žila v kolektivní otravě, že minimalistických kytar je všude moc; že každý label musí mít svoji mladou kytarovku; nadšení z mladické interpretace historie mutovalo do naplňované šablony, ve které nikdy nemohl chybět hlučný riff a křik bez příčiny. Na debuty The View, Maccabees nebo The Enemy psaly milé uznalé recenze jenom britské hudební týdeníky a měsíčníky; už žádný Economist, už žádný lepší společenský mag.
Obecně používaná kritická floskule, jež přehání, ale pořád roste z reality, tvrdí, že za to mohla jedna kapela a jedna deska z 2001. The Strokes – Is This It; vize kontextuální, lehce garážové a těžce slackerské zábavy pěti vždycky skvěle – trochu opile, trochu glamourově – vypadajících newyorských odrzlých fešáků. Že by bez nich nebyly žádné nové kytarovky, nefunguje, protože posloupnost střídání lo-fi a hi-fi, rocku a tanečna v popu je logická; ale určitě by jich nebylo tolik, určitě by jich nebylo tolik v katalozích major labelů.
S takovými zásluhami se nežije ani další desky nevydává lehko. Strokes si to teď zkouší po milované desce už potřetí – jde jim to nejhůř, co si pamatujeme. Nové písničky vyvolají tři hlavní pocity. 1) Potřebovali nové tracky a nevěděli, jak je napsat/nahrát; jamovali ve studiu a ono to snad nějak dopadne. 2) Vlastně to moc neprožívali (je-li tvůrčí přístup racionální a ne expresivní, nedopadne to dobře). Bylo jim to jedno. Hlavně, aby už bylo hotovo. Plnění povinnosti, ne touha po vyjádření. 3) Věděli, že tu přes pět let nebyli, a tak nějací fanoušci mohli zmizet – proto bylo třeba získat nové. Být chytlavější hned napoprvé. Škoda, že nepamatovali na anti-vlezlost.
Jedním z hlavních problémů téhle kapely je ona sama. Projeďme si desky, co přišly po Is This It. Na dvojce nebyl žádný problém – až moc se podobala debutu, ale užít si ji šlo stejně. Na trojce více než hodinu vymýšleli novoty, dařilo se jim. Slušná kvalita, ale ani jednou moment, kdy by ve svém vlastním kontextu přišli s něčím novým a věděli, jak to něco nové realizovat. Až do teď skvěle maskovali bezradnost.
Angles zní jako deska těch otravných kapel (The View a jejich fellas) z prvního odstavce, co by chtěli mít konečně album, co by znělo jako The Strokes. Angles zní jako klasický rychlokvašný kytarový produkt NME a BBC Sound. Všechno starší s podpisem Strokes bylo trvanlivé; teď jsou prvně určeni k okamžité konzumaci, značka: kazí se to rychle, zkysne to, podivně nabobtná a začne smrdět. Angles zní jako nejpovrchnější možná fascinace new wave. Angles nemá jedinou silnou skladbu, možná pár jednotlivých nápadů. Angles měla být změnou, bohužel více než stylovou kvalitativní + tou, co sme všechno ochotní udělat, abysme zalezli do hlav.
Další úhly pohledu. Stačí kouknout na credits aktuální a libovolné minulé desky. Dříve všude a všechno podle zpěváka Juliana Casablancase – dneska vládla ve studiu demokracie, každý si napsal něco vlastního. Ideální moment zmínit boční projekty členů v šestiletém meziobdobí ticha. Čtyři z pěti něco vydali. Nic proti nikomu, ale Casablancas kohokoliv převyšoval cca o pět hlav. Asi by se příště mohli vrátit ke starému modelu, kdy je jeden šéf a zbytek poslouchá, nediskutuje. Do hlav jim nikdo nevidí, ale myslím, že sami svojí čtvrté desce nevěří. Proč by jinak sedmnáctipoložkový koncertní tracklist stavěli z dvanácti starých skladeb.
Média a fanoušci si lžou do svých velkých kapes. Milé uznalé recenze převládají, přestože, ano, žádné nadšení. Tím si potvrzujeme, jak je nostalgie pořád funkční. Většině stačí, že božští, nedotknutelní Strokes něco vydali (a je jedno co).