Čeští hudební publicisté se poslední roky rádi baví – je to něco jako masochismus – nadáváním na ceny Anděl; rok co rok si tak zpříjemňují druhou polovinu ledna, kdy už se ví o nominacích, a tak se dá tušit celkový výsledek. Psát články reflexe už přestalo většinu bavit – letos kromě vtipného Aleše Stuchlého -, a tak jsou nespokojení na sociálních sítích. Působí to legračně. Andělé nejsou tím, kde by byl na české scéně zásadní problém (to, že ceremoniál je trapný jako Sportovec roku je a) pravda, b) v širším kontextu marginálie).
Tyto ceny – krom žánrových kategorií – jsou odrazem tuzemského mainstreamu a podle toho musí vypadat; v první řadě nejsou reflexí kvality, ale businessu. Spíš bych si chodil stěžovat do velkých médií, na major labely, do rádií, televize, že nepodporují nové zajímavé umělce, ale Xindla, Kryštof, Nightwork a další, které člověk musí znát, i když nechce. Zde je totiž místní mainstream vytvářen. Až bude kvalitnější, můžete čekat, že budou kvalitnější nominace. Ten vzorec je jednoduše čitelný. Když řeknu, že jsou současné nominace až na Lucii Vondráčkovou víceméně v pořádku, neznamená to, že se mi nominovaná hudba líbí, ale jenom to, že respektuju nastavení cen, jež nejsou kritické. Jestli někdo opravdu čekal, že třeba skvělí DVA budou kapela roku, tak by se stejně mohl divit, že nejzajímavější portrét Juliana Assangeho nevyšel v televizním programu Blesku.
Český hudební mainstream je malý pokojíček (tak malý že ani moc nezáleží na tom, že odborná komise je těžce neodborná). Hudba se prodává čím dál míň, a tak major labely podepisují nových autorů čím dál míň. Za současné konstelace si mohou s nominacemi pohrát jen skupiny, co stále patří alternativní scéně, ale už je zná víc a víc lidí. Třeba Sunshine, třeba loňský falešný hit Charlie Straight nebo nudní Airfare. Tahle kategorie je ale u nás pořád hodně úzká. Nemůžete po nich chtít desku každý rok. Potom je logické, že cenu dostane 2010 kombinace Michala Davida a Maxim Turbulenc Nightwork. Chtělo by to víc kapel ve veřejném oběhu. V posledních letech se také v tuzemsku ustálil zajímavý trend. Pláč nad tím, že pop kapely, co hrají jenom v klubech (což používám jako indikátor toho, že mají méně fanoušků než haloví interpreti), v playlistech Josefa Vlčka a spol. nenahrazují místní instituce chytlavé zpívané zábavy, jako jsou Chinaski nebo Krajčův cirkus Kryštof. Dobrý příklad jsou třeba antireklama na dobrý soul Toxique. To, že je zná desetina lidí, z nich pořád nedělá něco kvalitnějšího než hrané věci; invence je pořád totiž v záporných číslech. Ano, v těch rádiích by být mohli. Ale ve výsledku nic z toho (koncentrace něčeho, čemu naivně říkáme kvalitní hudba, by nestoupla).
Myslím, že dobrých českých desek vyjde za rok akorát tak, aby dostaly ceny v žánrové sekci Anděla, která by byla letos, kdyby tam byli TABLE a dné, úplně v pořádku. V komentářích ocením seznam skvělých českých alb širší působnosti – třeba Načeva to bohužel není -, která mi unikla. Dík.