Mezi dnešními mladými muzikanty je hodně šikovných chlapců a slečen. Když se je pokusíte poznat lépe – většinou hlavně přes rozhovory a jiné materiály v angloamerických médiích, jiné kapely – často to končí u zklamání. Hudba pěkná, ale za ní je toho málo. To je také jeden z důvodů, proč jsou současné hvězdičky na obloze většiny rozsvícené jenom na omezenou dobu. U Farise Badwana je to všechno úplně naopak. Věci, co vydal, jsou skvělé; člověk se ale stále může nahlodávat, že to hlavní ještě neřekl; že se je na co těšit, že příště nebude nutné snižovat nároky… Všechno, co dělá – už pár let The Horrors; teď nový projekt Cat’s Eyes – je nasáklé starým syrovým post-punkem, jehož účinek na tělo je jako žíravá kyselina. Joy Division, Birthday Party, Suicide… Během pár let se dokázal dostat z pozice nadšeného mladého fanouška k někomu, kdo tento odkaz může šoupat dál. Není o moc méně inspirativní poslouchat jeho písničky než jeho mixtape slepené z hudby svých vzorů, kterých je plný internet. Tohle dneska řeknete o málo lidech. Příměr Tarantino hudební scény je trochu povrchní a efektní, ale také trefný.
Svým novým projektem – s Rachel Zeffira, operní pěvkyní… – zabíjí dvě mouchy jednou ranou; ne proto, že jde o zdánlivé spojení vysokého (dívka z operního prostředí) a nízkého (chlapec milující a interpretující dávnou hudbu sjetých deviantů. Faris hraje, nač jsme u něj zvyklí; rock’n’roll, post-punk. Rachel nezpívá pro svoje operní fanoušky – ukazuje svůj pohled na dívčí 60s pop; tohle nám v posledních dvou třech letech ukázalo spoustu žen a slečen. Největší klad je, že tyto dva elementy jsou zde rozvíjené tak hluboce, jak to ke slyšení už ňáký rok nebylo. Oba fungují v pro sebe neznámých prostředích (temná hudba vs naivní vokální melodie). Ani jeden druhému nevadí. Spojení je tak přirozené, jako když se skládají puzzle.