White Stripes – nejlepší rock’n’roll 00s -, jež minulý týden vzkázali, že vše, co udělali, není jejich vlastnictvím, nýbrž jejich fanoušků, a že už nikdy nic nenatočí, nejsou téma tohoto blogu, tak jako ostrovních hudebních časopisů, jež jim nostalgicky, tak jako třeba týdeník NME, věnují celá čísla. Téma je 99 % Jack White, člen dalších dvou skupin, Raconteurs (hlavní vize:pompézní rock) a Dead Weather (hlavní vize: minimalistický rock), a producent. Články o něm ortodoxně dodržují bonton v nadužívání výrazů jako „neskutečně talentovaný a hyperaktivní“, přestože už první část charakteristiky dlouho neprokázal; drží jenom velmi nadstandardní standard, což je kvůli jeho minulosti pořád málo. Poslední měsíce se více než dříve chytnul práce s písničkama, co napsal někdo jiný než on. Singly a desky, co produkuje svým oblíbencům, vydává na svém labelu Third Man Records.
Blog | Benjamin Slavík
Jacku White, horší producente než autore…
Jack White v posledních měsících více produkuje než sám píše. A není to dobře. Zboží s jeho podpisem je jako značkový šunt.
Když se tím chronologicky proposloucháte, když začnete u alba s country babičkou Lorretou Lynn, půjdete přes kapelu Greenhorns a zaměříte se hlavně na aktuální věci s roztomilou anglickou písničkářkou Laurou Marling, švédskými talentovanými dětmi First Aid Kit, jeho ambiciózní ženou Karen Elson a důchodkyní Wandou Jackson, měli byste dojít k tomu, že producent je výrazně horší než autor. Největší kvalitu má v tom umět si vybrat jména, co jsou zajímavá a ne hystericky medializovaná; to bych ale, Jacku White, uměl taky. Většinu nahrávek spojuje přehnaná úcta k hudbě produkovaného a hudbě, kterou se produkovaný inspiruje. Působí to, jako by servilně pobíhal s prachovkou kolem cenného nábytku a ten nadšeně leštil a opečovával. Zaměřuje se na detaily, celek neřeší – invenci tak mohou ocenit fajnšmekři, co poslouchají jenom staré desky jenom na vinylech a jsou nadšení, že někdo inovuje staré postupy mixu a nahrávání, co už dneska nikdo nepoužívá. Například když s First Aid Kit nahrával standard, jako by zapomněl, že tuto skladbu nahrál kdekdo, a tudíž je třeba ji updatovat o něco vlastního, speciálního a ne se pouze klanět. Mít desku v produkci Jacka Whitea je dneska něco jako si koupit značkovej šunt.