Radiohead (nebo spíše ti, co si o nich a jejich hudbě chtějí číst přemýšlivé glosy a eseje) mají poslední čtyři roky smůlu. Písničky jsou vždycky ve stínu. Když vycházela minulá deska In Rainbows, 2/3 všech publicistických textů dumaly nad tím, jak hodně je dát album na net ke stažení za libovolnou cenu revoluční; většina chtěla zjistit, jestli je to obchodně tak daleko jako jejich nejlepší desky OK Computer a Kid A hudebně. Vznikal tak dojem, že Radiohead jsou zajímaví jenom tím, jak svou hudbu prodávají a ne hudbou, kterou prodávají. Teď jejich marketing – za písničky si už nechají zaplatit, ale vydání je opět svobodné, probíhá na jejich webu, žádném labelu, a zničehonic oznámené – nikoho nešokuje; buď se kýve hlavou, že takhle je to v roce 2011 správně, nebo není řešen. Aktuální stín na svá těla berou samotní recenzenti. Sejmout Radiohead si kdekdo rád užije (nenarážím teď na tradiční haters, kteří smutnou, často ukvílenou, často nemelodickou muziku nikdy poslouchat nebudou, protože není kompatibilní s jejich psychickými světy a rozpoložením, a proto je špatná). Kácet lesy ikon a model baví každého kritika.
Radiohead mají pověst něčeho naprosto originálního, svébytného, výlučného – z toho se ale právě teď stává jejich gilotina. Recenzenti hrdě vynáší soudy o tom, jak kdysi progresivní kapela usíná na vavřínech a je spokojená sama se sebou. Možná by si ta jakože progresivní, za radikální často označovaná, alba měli poslechnout. Radiohead nikdy nebyli umělečtí radikálové jako Einstürzende Neubauten (to je jenom příklad, zástupný symbol něčeho nonstop svérázně pokrokového). Neexistuje deska Radiohead, kde by si většinu nezabraly popové motivy (jo, platí to i pro Kid A, kde jsou ty prvky jenom šaceny do halenek divností). Nechci tvrdit ani naznačovat, že by se Radiohead nesnažili jít s každým albem dopředu – snažili, byla to jejich základní charakteristika, ale vždycky si hlídali, aby svým fans moc neutekli a ti pak zmateně neudělali to samé směrem od nich pryč. Kdyby byl jejich přístup jiný, nikdy by tolik fanoušků neměli. Už od třetího alba byli ale obecně důležitá kapela. Do popu přinesli intelektuálno a progres. Takových je vždycky méně než málo.
Aktuální deska pokračuje ve vyšlapané cestičce. Zase trochu hudebně poutekli. Zase zní trochu jinak (více pěstují atmosféru a teskno, méně píší písničky). Zase jsou emočně jinde (jejich smutky mají mnoho odstínů). Zase vyvolávají diskuze. Zase je youtube plné parodických videí. Zase toho prodají tolik, že to bude stačit na hitparádová čísla jedna v UK, US a možná i u našich středoevropských sousedů. Není důvod na jejich novou desku nadávat, protože se něco u nich změnilo, protože vyměkli; přístup Radiohead je stejný, invence v normě. Ať jsou tedy kritiky dané vkusem, ne rádoby prohlášeními o změnách kurzu.
K tomu, proč se na ně reaguje, tak jak se reaguje (jásavě nebo zle), mě navedl svou recenzí pro Lidové noviny Pavel Klusák. „Přijali roli alternativních králů scény a výlučnost je odřízla od živé sítě dění. Méně slavné kapely pro ně nejsou dost na úrovni, hvězdy jim zase smrdí přisluhováním kapitalismu.“ Tato kapela skutečně v současnosti obývá prostor, do kterého za nimi nikdo nemůže. Nikdo jim nevoní, s nikým nejsou ochotní se kamarádit. Elitářská skupina. Něco takového bude vždycky dělat radost, nebo rozčilovat. Ve stylu Respekt DJ bych stále skvělé skupině Radiohead pustil podobně skvělou písničku Nowhere Man od skvělých Beatles.