Nejen, že všichni znají R.E.M., všichni je dokonce milují. Číst si o nich křivá slova je unikátní. Zůstávat po patnácti albech miláčkem všech není jen tak. To patnácté vyšlo před pár dny. Není zajímavé bavit se o tom, jak zní (jestli vás to přece jen zajímá – padesátiletí popoví muzikanti hrají chytlavý a hlasitý pop; jenom občas se ale dostaví pocit, že napsali písničku, většina je věc rutinérství a toho, že ví, jak na to, čemuž říkáme rutina, opak kreativního procesu). Není zajímavé se bavit o tom, jak vysoko je v jejich diskografii (jestli vás to přece jen zajímá: není nejhorší, ale zhruba devět jich je před ním). Pokud k nim nemáte vztah kvůli minulosti, nebudete mít důvod je poslouchat. Chcete-li ten vztah utužovat, hledejte si tam pro sebe ty dvě až čtyři slušné skladby. Zajímavé je tedy glosovat, proč každý stále miluje R.E.M.
Opět za to může nostalgie. To by nebylo nic výjimečného. Tady ale pracuje rovnou dvojí. Svoje nejlepší alba natočili mezi 1983-1987. Murmur / Reckoning / Fables Of The Reconstruction / Lifes Rich Pageant byly popisovány příměrem, že post-punk Gang Of Four přehrává odkaz a dědictví Modern Lovers a Velvet Underground. Tři skvělá jména v jedné metafoře; výjimečně byl podobně efektní popis trefný. Tyhle desky jsou stále pro nové indie kapely a indie fanoušky studnou inspirace. Chodí si k nim půjčovat kdekdo a není problém je vidět na úrovni s nejlepším od Pavement, Sonic Youth, Pixies… R.E.M. milovala americká alternativa (dlouho předtím, než pro všechny zapěli, že everybody hurts). Později se stali komerční atrakcí, ale nikdy se komerčním stylem nezachovali, nebylo nutné mít pocit, že se zaprodali. Hráli podobně, vystupovali podobně, měkli věkem, obohacovali zvuk zkušenostmi. To je hlavní důvod, proč se jich jejich tehdejší publikum pořád nevzdává. To navíc taky stárne a bývá smířlivější. Mnohem větší masou jsou pak ti, co na nich vyrůstali v devadesátých letech. Na melancholických singlech Automatic For The People a New Adventures In Hi-Fi z 1992 a 1996, kde byste mohli hořkosladkou náladu dojit. Tohle publikum má melancholii v krvi – stačí mu, že po letech dostává nové R.E.M., nové písničky kapely, na kterou už skoro zapomnělo; dají si to auta a nemůžou nebýt spokojeni. Ani by je nenapadlo zkoumat, jestli se někam kapela posouvá, nebo hraje pořád stejně. Nevyčítám, konstatuji.
Když si to spojíte, uvidíte, že R.E.M. mají zastání všude. Sympaťáci. Nic nemění. Neřekne se, že se opakují, ale že si stojí na svých hodnotách. Nikdo po nich nic nového nežádá (po U2 ano: tady se zase všichni baví uklidňováním se, že jdou pořád někam dál). Je to takové nevinné lhaní si sobě. Ve skutečnosti ale poslední desky R.E.M. můžeme chválit jenom za to, že nejsou tak děsné jako ty předtím.