Nikdy nečekáme, že by něco zásadního vyšlo koncem prosince (a proto většina výročních žebříčků ve světových médiích je hotová už koncem listopadu), pořád nevěříme kapesním technologiím tolik, abysme čekali, že skvělá alba budou nahrávána téměř výhradně na iPad; letos je zásluhou největšího workoholika nejen letošního roku, Damona Albarna, všechno jinak. Jeho animovaný projekt Gorillaz letos zvládl dvě alba; první Plastic Beach už v březnu, druhé The Fall – to, které natočil na kapesní čtečku – si fanoušci legálně i nelegálně stahovali den po Vánocích.
Ve chvíli, kdy nové písničky začaly rotovat internetem, přestal fungovat vtip, že půjde o dobrou reklamu na iPad a na to, co všechno umí, v praxi. Toto album by mohlo vyjít samo za sebe; nepotřebovalo by svůj background, že při americkém turné si po šatnách a hotelech, když se Albarn nudil, na iPad nahrával nové beaty, zvuky, ruchy a vokální linky jako vzpomínky na Ameriku, které pak bez dalších studiových úprav vydal jako novou desku. Kdybyste tohle všechno nevěděli, přijali byste patnáct nových – instrumentálních & zpívaných – tracků jako novou minimalističtější etapu. Experimenty mučí, špiní názor na pop a popové cítění. Zvukové kvality se bát nemusíte: dneska profi zvuk uděláte v obýváku. A iPad nenahrává sám – Albarn používal řadu softwarových příslušenství.
Hodnotící kontext nemusí probíhat v rámci jejich kolekcí b-stran (ke každé svojí desce něco takového vydali), ale klidně mezi normálními řadovkami. Že to je ipadová deska, je třeba doříci, aby se pak někdo necítil podveden. Většinově je to pravda: ale několik nástrojů a zvuků bylo doděláváno externě. Chcete-li procenta, tak 95 % pro iPad. Chcete-li statistiky, tak je to první deska, která vznikla tímto způsobem. Čekejte pokračování. Ale první může být jenom jeden.
Přibližující popisek pro znalce diskografie Gorillaz – je to něco, jako kdyby v době svého prvního hiphopového alba chtěli být ještě úspornější a tvrdší a přitom psali jednoduché melodické písničky s vokálem, co se táhne jako med… Přibližující popisek pro všechny ostatní – je tu hodně tvrdých ničím zkrášlovaných a tiše nahraných beatů, kolem bzučí a pípají zástupy dosud slyšených a neslyšených zvuků, písničky z materiálu dělá melancholický & melodický hlas ve středním tempu.
Gorillaz jsou najednou v novém světle – dosud bylo ve zvyku na jejich skladbách vypreparovat jednotlivé segmenty a ty separovaně rozebírat. Tady je těch vrstev najednou méně, všechno je ekonomičtější – dobrý paradox k jarní Plastic Beach, jež byla muzikálním kosmopolitním cirkusem s více než deseti hosty. Předváděli se tam hip-hopeři i Lou Reed; tady kromě jedné výjimky uslyšíte jenom smutného Albarna. Kvůli všemu vyjmenovanému v tomto odstavci The Fall zní tak, jak si šlo několik posledních let představovat jeho osobní řadovku.