Tento sloupek – ve kterém nepůjde o umělecký přínos, ale jen obyčejnou schopnost přežít v showbizu, jež pořád ne každý kvalitně ovládá – si rozdělíme do dvou částí; do obecné a konkrétní.Obecná. Aktuální britská scéna má ještě jeden jednodušší terč, než jsou kapely nízké trvanlivosti, co žijí podle schématu znenadání zazářit/okamžitě zhasnout; na mušce jsou tendenční média, hlavně tištěná. Rády si objeví mladou kapelu, jako na extázi ji prezentují jako něco, bez čeho člověk sledující aktuální trendy nemůže žít. Anglické publikum nakupující alba a vinyly je poslouchá skoro na slovo.Často nečekaný zázrak tisk pošle na první, druhé nebo třetí místo hitparády. Najednou ale zamilovanost redaktorů časopisu NME (a někdy i Q nebo Mojo) končí. Už fandí jiným mladým neznámým a neokoukaným. Ty staré občas podrží s druhou deskou, pokud není úplně mimo. S tou třetí, pokud není úplná trefa, se baví rozepisováním vzkazu „už nikoho nezajímáte“ do košatých nebo arogantně úsečných recenzí.Ale existují způsoby jak přežít. 1) Důležité je alba vydávat v krátkých – tj. dva až tři roky – intervalech. Nikdo nechce čekat; radši pak hledá jinou zábavu. 2) Je nutný vývoj, aspoň předstíraný. Mladá kapela napřesrok asi těžko dospěje k něčemu odlišnému, než s čím prorazila. Ale minimálně zvuk měnit musí, inspirace také, protože nikdo nechce poslouchat dvakrát stejné album.
Konkrétní. Druhé album Surfing The Void od Klaxons, synonymum uměleckého i komerčního průseru, je dobrý exemplární příklad. V roce 2007 mladí kluci debutovali s deskou Myths Of The Near Future – dostali za ni prestižní cenu Mercury Prize, pár měsíců byli považováni za vizionáře nového žánru nu-rave kreslícího přímku skrze taneční hudbu a rock, podle kterého se těch pár měsíců dost teenagerů oblékalo do fosforeskujích mikin, v rukou svírali lightsticky.
Ve světě autentického a trvanlivého umění se tomu můžete smát. Ale tohle se moc novým skupinám nepovede. Klaxons měli status někoho talentovaného a důležitého, co to všechno s druhou deskou potvrdí. V podobné situaci byli pár let před nimi jiné anglické skupiny, které stále kredit neztratily, Franz Ferdinand a Arctic Monkeys, kteří šli (co nejdříve to šlo) zpátky do studia, ze kterého (co nejdříve to šlo) přinesli nové písničky.
Klaxons né. Ti jen vypouštěli zprávy, jak novátorský jejich nový materiál musí být; chlubili se termíny vydání, které stále posouvali až ke konci letošního léta. Když už to začalo být trapné, tak společně se svou firmou (velký label Polydor, kterému jde o prodeje více než umění) dali k dispozici historku, že novou desku skutečně nahráli a odevzdali, ale pro publikum, pro něž hrají, byla příliš komplikovaná a náročná, a tak je nutné album celé předělat. Ty, co okolní dění sledovali, zarazí, že cca pět skladeb v té době hráli Klaxons živě na českém Planet festivalu přesně v takové podobě, jako je letos vydali. Takže ani ne tak nevhodný materiál jako marketingový způsob, jak zamaskovat tvůrčí krizi. Mezitím se stál nu-rave nejvysmívanější škatulkou posledních let.
Teď Klaxons dostali pouze na desáté místo britské hitparády, což je o osm míst horší než s debutem a u skupiny s tak velkým počátečním prodejním potenciálem asi takový průser, jako kdyby na velké haly zvyklí čeští Chinaski křtili nový materiál ve strahovském klubu 007. Co je na nových písničkách špatně v umělecké rovině – což je další příčina krachu na britské hudební burze – se vám v aktuálním tištěném Respektu pokouší vysvětlit Pavel Turek. Je čas se s Klaxons rozloučit: zůstane nám skvělá první deska a skvělý obal k té druhé. Leda že by příští album byl originál asi jako Radiohead.
