Jedna z diskuzí, která roky, několik dekád, probíhá, je, jestli reuniony kapel ano nebo ne, jestli je na tom vůbec něco dobrého; závěry bývají neurčité (buď že by se minulost měla nechat spát, nebo že je super, když se dříve důležitý interpret dá zase dohromady; jak nečekané). Modelem častých frekvencí je, že skupina oznámí, že se po letech sešla a zase si spolu chce zahrát. Comeback prodávají, jako by šlo jenom o dělání radosti; renesanci starého přátelství a potěchu fanoušků. Skoro nikdy takhle ale nejsou vřelí muzikanti, jež mají své aktuální projekty v perspektivních fázích; buď se prodávají pořád méně, nebo neví, co dál.
Na úvod konkrétního přehledu jednu výjimku. Letos nové koncerty odehráli miláčci amerického indie rocku Pavement. V Praze v Akropolis jsme za litr viděli nadšené tváře čtyřicátníků, plné smíchu a nadšení, jak hráli svoje staré skladby bez energie a vypadali jako svoje vlastní předkapela; euforií sjeté publikum navlečené do triček nakoupených v 90s si toho nevšimlo – já jsem s nimi nedospíval, a tak mohl být emočně střízlivý – a nikdo se slabým výkonem problém neměl. Zpěvák Stephen Malkmus by se měl asap vrátit ke svým spíše více než méně slušným sólovkám. Pár týdnů později jsme na 007 viděli za dvě stovky skvělou lo-fi skupinu Ganglians.
Se zástupci nové britské rockové generace The Libertines – desky v letech 2002 a 2004 – jsem naopak vyrůstal a koncertní záznam z dvou obřích koncertů na anglických festivalech jsem si nepustil celý; nechtěl jsem pokračovat v kažení si dojmu. Pár týdnů potom vydal jejich zpěvák Carl Barat otřesnou sólovou desku. Nová vystoupení Pavement a Libertines hodily obě kapely do úplně jiného kontextu: dříve divocí, nevybouření, dnes vážní. Včera oznámila další britská – jenom o dekádu starší – legenda Pulp – první jméno, co dostalo do UK popu společenskou kritiku -, že se vrací a v létě bude na festivalech hrát svoje best of. Jejich zpěvák Jarvic Cocker léta žije v Paříži, kde je hodně draho a poslední deska se mu moc nepovedla; asi potřebuje doplnit účet. Můžeme zůstat doma. Kapela Ecstasy Of Saint Theresa si nechala své krátké podzimní tutné zaštítit vodkou Absolut a a publikum jejich koncerty bez problému vyprodalo, kapela, co ráda sama tvrdí, že koncerty moc nemusí. To že na progesivní kapely jako třeba TABLE chodí pět až dvacet lidí je téma pro jiný text.
Obecně byly ale jmenované reunie přijaty pozitivně; prý kvalitní koncerty a nic dál, prý proč ne. Když přistoupím na to, že jsem měl buď smůlu, nebo je to pouze subjektivní věc, i tak budu pořád hlásat, že takhle kapelám nevěřím, že nejde jenom o peníze (abych přijal tuhle verzi za pro sebe relevantní, chci to od nich slyšet místo dojatých klišé o kamarádech a chuti si spolu zahrát). Radši než nostalgickou radost, která ať je klidně sebelepší a sebesilnější, ať skupina vydá novou špatnou desku (stejně je čistší hrát z nových slabších alb než jenom klasiky). Aspoň se dá mít pocit, že chtějí se starým jménem dělat něco nového. Je to čisté, dá se tomu věřit. Proto bych za ok reunin posledních let považoval další anglické frajírky z The Verve (kteří se po dobré novince a pár show zase pro jistotu rozpadli).
A příště si můžeme dát glosu o tom, jak neúměrně moc výběrových alb vydávají velká vydvatelství a kolik z nich mají význam.