Nedávno tento blog hlásal, že nechat si ujít čtvrtou desku The Kills by byl čirý nerozum. Skupina Američanky Alison Mosshart (rockový fanoušek posledních měsíců ji zná z kapely Dead Weather) a Angličana Jamieho Hince (fanoušek celebrit posledních měsíců jej zná jako manžela Kate Moss) opět vydala potvrzení, že patří do elitního kroužku těch, co dělají věci jinak. Ze všech dosavadních etap jejich kariéry byla ale cesta k tomuto závěru nejhrbolatější. Několika kladů své minulosti se bez empatie zbavili – vždycky působili více jako chladný neosobní stroj vyrábějící odtažité, odcizené písničky – a nebylo jasné, co vymysleli nového-nosného. Nechtějí být minimalističtí, zkouší to s epikou; s tím, jak to bude vypadat, když se rozmáchnou do prostoru, když nepůjdou přímo za svým cílem, ale budou pozvolna nakračovat.
Klíč k novým písničkám není tak jako dříve v celku, ale v mikro detailech. Nedoporučuje se sledovat celou píseň – často se jeví svou kostrou lehce obyčejně – ale to, jak je ustrojena, všechny ty zvuky kolem ní. Jamie Hince je špička v tom, jak skladbu aranžemi ušpinit a nesahat k samoúčelným lo-fi trikům. Kills chtějí vyvolat – nakonec se jim to podaří – stejné pocity, ale úplně jinou formou. Je to přiznaný boj s časem. Dostali se do fáze skvělých a zručných vyhraných muzikantů (její hlas není už jenom jako dříve sexy, ale začíná být velký a lépe uchopitelný). Hraní pro slackerské komuny se ale vzdávat nehodlají. Jestli je někde problém, tak ne v nedostatku nápadů, ale jak ty nápady aplikovat na konvenčnější formu. Toto vše jsem si v pátek potvrdil na jejich berlínském koncertu – i tam to působilo tak, že nová deska je fajn, ale jejich nejhorší. Pod článkem si můžete pustit nejlepší písničku z aktuálního Blood Preassures.