O tom, že cdčka umřela jako distribuční médium nových písniček a zvuků a jako formát, se ví a mluví hodně dlouho; krom toho, že tohle dogma je pořád rozšířenější, se nic neděje. Každou chvíli si nějaký interpret vykasá rukávy, s velkou pompou hlásá, že od něj klasické album jeho fanoušci neuvidí a zakrátko ho opět vidí a on se tváří jakože nic neřekl. Přesně se to děje od podzimu 2007, kdy Radiohead, angličtí oblíbenci víceméně všech dali na internet svoje In Rainbows ke stažení za tolik, kolik dotyčný uznal za vhodné. Média začala hystericky skloňovat slovo revoluce v prodávání a distribuci hudby. Za dalších pár týdnů se ale vidělo, že Radiohead nejsou pouze příznivci progrese, ale také tradičních mechanismů; In Rainbows se prodávalo i na vylisovaných discích. Čekalo se, že to bude začátek, impuls pro něco velkého.
Ale nic se nestalo. Před alby vychází singly, maxisingly, ep a ve stále stejné časové vzdálenosti po nich celá alba, jež předem vydané skladby většinou obsahují. Nic nového. Trochu jinak je na tom elektronická scéna: tam ale ep bylo vždy frekventovanější a mělo samo za sebe relevantnější pozici než v jiných subkulturách, kde ep platilo buď za albový předvoj nebo naopak se jím po něm čistil stůl, ale nikdy nemělo svébytný kontext. Elektronici na něm běžně dávají ven zásadní nahrávky.
Ale pár výjimek existuje. Animal Collective se při troše tolerance dají zaškatulkovat jako Radiohead 00s; ne ve smyslu příbuzného zvuku, ale jako oblíbenci kritiků a interpret, co se pořád zvládá měnit a nevykazuje kvalitativní výkyvy; je spoleh, že nevydají nic špatného. Jeden z jejich dvou frontmanů – vlastním jménem Noah Lennox, uměleckým Panda Bear – v létě rozjel projekt se stále otevřeným koncem. Je v situaci, že navazuje na jednu z nejzajímavějších desek posledních pěti let – jeho sólovka Person Pich je virtuální realita vysamplovaného nebe – a nové písničky posílá mezi posluchače oficiálně přes downloady a limitované vinylové edice. Každý dvouskladbový singl si do svého katalogu zapsal jiný nezávislý label, Paw Track, FatCat Records nebo trochu známější Domino. Kdyby se Lennox rozhodl, že další vydání už písničky nepostihne, konečně by se dalo mluvit o revoluci – důležitý umělec by naprosto odignoroval jak zavedený konvenční formát, tak jeho distribuci: dal by za pravdu progresivním hypotézám, že budoucnost je v častém využívání krátkých formátů. Ale jeho fanclub má svoje album Tomeboy, ve výsledku kompilaci singlové série, slíbenou. Možná je za tím strach svérázně porušit zavedené normy; nové je to pouze na oko, možná by vydělal o trochu méně.
Ale zpět k jeho projektu: minimálně je vzrušující to sledovat: kolik těch singlů bude, jak dlouho bude závěr projektů odkládaný, a album pak už bude jen splněná povinnost. Něco podobného zkouší hlasitá kytarovka Japandroids. Jednou za dva měsíce se zbavuje zbytků z nahrávání předchozí desky a jako bonus nahraje b-stranu nějakého svého oblíbence, třeba PJ Harvey. Ale u nich předem víme, kdy a jak to skončí.
Tuzemsko reaguje na angloamerickou situaci vždycky svérázně komicky. Jiné formy vydávaní a šíření hudby jsou snaha o odříznutí se od major korporací a její sdílení za menší cenu s reálnými uživateli, kterým jde více o obsah než krabičku s obrázky; snaha o určitou nezávislost na systému a odvislost jen na sobě. České festivalové skupiny Wohnout nebo Vypsaná Fixa takhle dávají svou hudbu mobilnímu operátorovi T-Mobile. Od prodělávající korporace k vydělávající.