Udílení cen svádí k fatálnímu vnímání – když nějaká deska uzme sošku za rok 2010, člověk by si měl logicky začít říkat, že letos v daném regionu asi nic lepšího nevyšlo. Budu přehánět: je to, jako když já řeknu, že žádná Američanka letos nebyla pro populární hudbu tak užitečná jako Joanna Newsom.
Každý, kdo sám něco poslouchá, si ale sám myslí, jaká alba byla nejlepší; proto ceny přicházejí o relevanci – jako by instituce diktovaly závěry, které nikdo nebude poslouchat, které nikoho nezajímají.
Většina z nich je vázaná, je vystavená tlaku. Jsou zastřešené velkými společnostmi a sponzoři se pletou do toho, kdo bude honorován, protože ví, že ve hře není jenom prestiž, ale tendence zvýšení prodejů. Televize ceremonie přenáší do celého světa a nikdo přece nechce vysílat, jak jsou zcela neznámé tváře oslavovány.
Jedna z cen, kterou doporučuji sledovat, je Polaris Prize, která se týká Kanady. Mám dva základní důvody.
1) Místní scéna je v rámci alternativní scény jedna z nejsilnějších (hlavně letos, kdy skvěle na housle zahrál Owen Pallett, na laptop Dan Snaith aka Caribou a na kytary a další rockové nástroje velký muzikální kolektiv Broken Social Scene).
2) Minimum jejích interpretů prorazila z regionu za globálním komerčním ohlasem, a tak mohou být ceny aspoň zdánlivě svobodné.
Porota letos překvapila: nevytáhla nikoho ze závorky jedné z předchozích vět, jak se čekalo. Raději dala podnět ke zkoumání nezavedených interpretů a dala existenci Polaris Prize do budoucna smysl.
Čtvrtou desku Les Chemins de Verre od skupiny Karkwa by slyšelo několikrát méně lidí a jako spousta jiné skvělé muziky by zůstala utopena v oceánu spousty hudebních blogů a jejich download linků, jež vám LP ke stažení sice doporučovaly, ale neměly sílu té instituce, která smí něco vyhlásit. Třeba se někdo z vás kvůli nim naučí francouzsky. (text bude aktualizován)