Koncerty v tuzemsku můžeme žánrovat. Všechny klidně rozházet do pár šuplíčků. Pozitivní není, že moc štítků při rozlišovacím nálepkování nepoužijeme. Budou stačit dva základní: nostalgie ve velkých halách; progresivní současnost, na kterou zajde pár desítek. Správná otázka se ptá po důvodech. Určitě stále platí – což platilo i dříve a platit bude dál -, že sázka na jistotu, na něco, co znáte, je oblíbená volba. Tím se ve většině řídí ale také média. Často je situace, že o vystoupení kapely ve světovém kontextu důležité se málo ví; že byste se na ni třeba vypravili, ale chybí vám info.
Tenhle text ve prospěch kontrastního efektu ignoruje jiné druhy pořádaných koncertů. Jen tak letmo: legendy, co mají co říct, což je Bob Dylan, nebo současnost ve větších prostorech, což mohou být Gossip.
Trochu nadsázky v cynismu. Jakmile skupina vydá svou nejhorší desku, přišel správný čas, aby se v Česku pohodlně zabydlela nebo přijela úplně poprvé: asi už je dostatečně známá, aby přišlo dost lidí a promotér úplně neprodělal. Koncertní agentury odpadlíkům, co stále mají velké jméno, laskavě poskytují azyl. Zní to jako laciné zobecňování, ale děje se tak častěji než velmi často. Massive Attack, Muse, Prodigy, Tricky, Adam Green, Fun Lovin‚ Criminals, Iggy Pop; množina by mohla být delší – tuzemské koncertní menu to umožňuje, že, vy, co ste se třásli na Morcheebu? -, ale jako transparent to takhle stačí. Dříve zajímavé kapely, co svou aktuální tvorbou mají problém mluvit ke svým letitým fans. Nejste-li audiofil, co týdně slyší deset nových desek, asi máte zato, že nelze někomu cokoliv vyčítat. Ale dá se to říct obyčejněji: stačí, aby vás zajímalo, co se dnes v hudbě děje a už pravidelně musíte trénovat zvedání obočí; sledujete, jak se vaši známí hrnou na koncerty skupin a interpretů, které se jim kdysi ztratili, jak jim je jedno, jak dobrá alba jejich oblíbený interpret dnes vydává a jak si jdou trsnout na nejlepší tracky, co už často oslavily třeba dvacátiny. Není to důvod, proč se s nimi zhádat. Jenom to je škoda, protože to cloní ve výhledu na interprety, kteří tady koncertují v době svých nejlepších věcí. Seznam dodám taky: Caribou, Owen Pallett, Fuck Buttons, No Age, YACHT, Ganglians, Real Estate, Toro y Moi, Crystal Castles. Není toho málo, naopak moc, a mohl bych ještě pokračovat.
První bývají na velkých pódiích za velké peníze. Většinou O2 Aréna nebo festivaly a neplatíte pod tisícovku. Druhé v malých klubech, jako je strahovská 007 nebo Meet Factory a za jednu akci jste lehčí o tři stovky (dvě piva jsem s dovolením už započítal). V těch velkých prostorech bývá plno; promotéři pořádající v těch malých se musí zabývat tím, jestli to dále má ještě cenu, protože doplácet ze svého si nejde dovolit do nekonečna. Když zde hráli Ganglians – dost záchytných bodů: stěžejní a skvěle reflektovaná kapela ze skvělého labelu Woodsist etc. -, přišlo zhruba osmadvacet lidí. Chvíli před nimi přijeli Wolf Parade – velké hvězdy indierocku – a lístek koupilo něco přes sto lidí. Obě akce by potřebovaly aspoň desetkrát tolik. Obě akce chvílemi připomínaly výjimečný happening než řadový hudební koncert (větší kompliment snad nejde vymyslet).
Co s tím. Běžte v úterý na YACHT do Meet Factory. Skvělý indiepop.